Podrobný a úplný profil hráče počítačových her nelze dobře vytvořit, protože řada výzkumů je zaměřena pouze na demografické a sociologické charakteristiky hráčů. Výzkumy zabývající se osobnostními charakteristikami, postoji a názory, sociokulturním prostředím, v němž hráči vyrůstají, nejsou příliš časté. Na základě výsledků některých výzkumů bychom mohli popsat hráče počítačových her přibližně takto: adolescent mužského pohlaví, který má rád soutěživé aktivity a činnosti obsahující určitou výzvu, rád se schází se svými přáteli, škola mu jde dobře, je aktivní, často pracuje s počítačem, hodně čte.
  Ve výzkumech (Vaculík, 2000), které jsme provedli na vzorku českých hráčů, jsme se pokusili o popis osobnosti hráče prostřednictvím Eysenckovy typologie a přístupu Big Five. Hráči se popisovali jako méně psychotičtí a extrovertnější. Objevili jsme vztah mezi množstvím hraní a hodnotami na škálách psychoticismu, neuroticismu, kriminality a návykové škále, emocionální stabilitou a svědomitostí. Hráči, kteří se věnovali hraní nejvíce hodin týdně, byli nejvíce psychotičtí a neurotičtí, výše skórovali v návykové a kriminální škále, byli emocionálně nejstabilnější a nejméně svědomití.
  Sebehodnocení hráčů je srovnatelné s úrovní sebehodnocení jejich vrstevníků. Hráči se vnímají převážně pozitivně. Jsou se sebou spokojeni, svůj vztah k sobě popisují jako dobrý. Domnívají se, že mají řadu dobrých vlastností. Ve srovnání s druhými lidmi se označují jako stejně schopní a svoji důstojnost si uchovávají ve stejné míře jako ostatní lidé. Existuje však negativní vztah mezi úrovní sebehodnocení a množstvím hraní. Jinými slovy řečeno, nejvíce a nejčastěji hrající respondenti vykazovali nejnižší úroveň sebehodnocení.
  Empiricky byl také ověřen pozitivní vztah mezi inteligencí a hraním počítačových her. Tento vztah lze úspěšně vysvětlit tím, že hraní počítačových her vyžaduje určitou úroveň znalostí a kognitivních schopností, které jsou důležitými složkami inteligence (Van Schie, Wiegman, 1997).