Proč se ti rodiče pořád tak rozčilují? Počítač přece dnes patří k životu a naučit se na něm pracovat co nejdřív mi jenom prospěje. Co na tom, že se to učím hrou?

Počítačové hry jsou jednou z mnoha oblastí aplikace výpočetní techniky. Pohledy na tuto oblast využití nejmodernějších technologií se různí. Často jsou zatracované pro své agresivní obsahy, jejich hraní je považováno za zbytečné plýtvání časem a samotný hráč za podivína prožívajícího svůj život na obrazovce monitoru. Obrazovka monitoru, případně televize straší odborníky i rodiče.

Děti kvůli počítači přestávají číst, zanedbávají školní povinnosti, přerušují kontakty s vrstevníky, obrazovka je zbavuje zájmu o cokoliv jiného a stává se jejich drogou.

Hraní počítačových her vede k rozvoji agresivních vzorců chování, způsobuje sociální izolaci, vede k odtržení od reálného světa, vyrušuje hráče od důležitějších činností, jako je např. příprava do školy, domácí povinnosti apod. Tento úhel pohledu je typickým pohledem očí dospělých, kteří jako by zapomněli na důležitost jakéhokoliv druhu hry, na svá dětská herní dobrodružství. Smutné je, že ani nejzapálenější obhájci dětských duší si většinou nedají tu námahu, aby se zabývali a přímo od dětí zjišťovali, co je k počítači přitahuje (Blažek, 1990).